Letná blues a Kaplický

Architekt Kaplický má více výdrže než hrdosti, bylo mu přáno...budiž. Nebudu tvrdit, že si to zařídil, ale každopádně se ta shoda náhod jeví více než náhodná - přáno mu bylo porotou, složenou z osob Kaplickému blízkých a bližších - například v tom, jak kreativně pojala pravidla soutěže. I sám mistr prokázal velkou pružnost a své šapitó upravil na míru pozemku. Asi o to hodně stojí... Sama vím, jak architekti dokáží bojovat za své projekty, tak jsem pro to měla i krapet pochopení. Dříve, teď už ne. Kocourkovská situace, která se kolem toho vyvinula, se dala čekat. Bez komentáře.

ALE: Můj zásadní problém s Kaplického kapličkou však spočívá v tom, že se mi ta stavba vůbec, ale vůbec nelíbí. Už od začátku.

Tady je pár staveb, sloužících kultuře, vědě a poznání, které se mi naopak velmi líbí:

Knihovna Biblio Santo Domingo Colombina, architekt Giancarlo Mazzanti

Muzeum, které bude stát v Mexico City. Obrovská loď? Dyť Mexico City není u moře? Přesto . a možná právě proto...

Nanyang Technological University v Singapuru

Národní divadlo, Peking.

Opera v norském Oslo, ateliér Snøhetta

Podívejte se prosím pořádně nahoru a na "můj výběr". Co vidíte?

Víra

Instalace Petera Stadlera v pařížském kostele Saint Paul Saint Louis


Papež cestuje po Americe, jsou toho plné noviny a já si jen dovoluji připomenout, že víra je krásná věc, pokud není slepá a pokud si k ní člověk najde cestu sám - nejlépe tak, že si klade otázky a hledá odpovědi.

Krajina pod hladinou

Tak a pokračujeme v tématu "co lze vidět pod hladinou".

Kim Keever žije a tvoří v New Yorku. Jeho působivé velkoformátové fotografie, které jsou jako obrazy a svojí atmosférou připomínají plátna romantických malířů 19.století nebo snové krajiny z jiných dimenzí či světů, vznikají velmi zajímavým způsobem - v malém akváriu.

Keever trpělivě buduje uvnitř akvária miniaturní krajinu z větviček, bonzají, kůry, písku a dalšího. Trvá mu to zhruba měsíc. Před samotným fotografováním velkoformátovým přístrojem do vody v akváriu vstříkne různé barvy, které vytvoří mraky, víry, které ještě zvýrazní efektní nasvícení i chuchvalce řas, zvednutých od dna. Keevers má pak zhruba 5 až 30 minut na nafocení snímků.

Studio Kima Keevera

Zajímavý je proces vzniku, ale ještě zajímavější je výsledek. Poezie, atmosféra, záhada, živel - to všechno tam je. Co tam nenajdete, jsou lidé. "Na světě byly hory, západy slunce i mořská pobřeží dříve, než tu byly oči, které by se na ně dívaly", říká Keever.

Až mi bude padesát

Není dobré vzdávat se bez boje, ale na druhou stranu - když je nepřítelem čas, klást odpor je marné. Je lepší to nevyhnutelné přijmout (obejmout, jak říkají Angličané) a položit si včas zásadní otázku:

Co budu nosit, až mi bude padesát?


Je jasné, že v padesáti má člověk trochu jiné možnosti, než v pětadvaceti. Krátké sukně, zejména bez punčocháčů, tílečka, všechny takové ty věci, které bych v zásadě už nyní nosit moc neměla, ale v zájmu svého pohodlí (skutečně jiný motiv, než mé vlastní pohodlí, už v tom dávno není) budím veřejné pohoršení - to už v padesáti nebude ani možnost v rovině čisté teorie.

Na druhé straně - vyšší věk otevírá možnosti jiné. Kožichy, leopardí a tygří vzory, kilogramy zlata, síťované punčochy, rudé rty - to všechno, co vypadá na mladých děvách poněkud "ťápotovitě", v kombinaci s vyzrálým, udržovaným zevnějškem a zejména s prošedivělými vlasy dává punc klasiky a vytříbenosti.

Já tuším, že v padesáti to už budu mít rozdané. Třeba mě to nejhezčí či nejhorší v životě bude ještě čekat, ale určitě - až mi bude padesát - budu někde bydlet (určitě jinde, než teď), něco dělat (velmi pravděpodobně něco jiného, než teď). Určitě nebudu babička, možná budu máma...
Určitě se u mě začnou projevovat první příznaky excentricity, kterou si "šetřím" na ještě starší kolena - až budu mít věk požehnaný na to, abych mohla beztrestně dělat, mluvit a nosit, co chci...až bude moje případné dítě dostatečně zralé na to, aby mé excentrické chování uneslo bez následků.

Až mi bude padesát, budu mít zlaté rolexky, nosit extravagantní šperky, na rtech rudou nebo tmavě fialovou rtěnku, jestli nevyměknu, tak budu mít šedivé vlasy . Budu mít skříň plnou starožitných kožichů (nekoupila bych si nový - to je maximum, co můžu pro norky a lištičky udělat), kašmírových svetrů a plédů a chtěla bych nosit klobouky, nejlépe s péry. To je něco, už dlouho chci, ale zatím mi to "nejde". Co se týče doplňků, jestli P. nevydrží moje tempo, tak bych si ráda vydržovala nějakého mladíka...nebo dva, pokud mi na to bude stačit kapsa. Ha!

Tady jsem si pohrála s polyvorem a dala dohromady pár kombinací pro můj požehnaný střední věk. I když - není tam nic, snad kromě toho klobouku, co bych si na sebe nevzala ráda už teď.















A co vy - co budete nosit, až vám bude padesát?

Jiný svět

Člověk se občas diví, co všechno je k vidění pod hladinou...

Foto: ?, Bill Viola, Txema Yeste, Thomas Rush, Greg Williams, Alejandro Rolandi

Sfinga 2.0

Kuk!

Možná někoho během posledních pár dnů napadlo, kam se asi Sfinga poděla...No, nebylo zrovna moc času, ale hlavní věc je, že už mě psaní začalo přestávat bavit.

Když Sfinga vznikla, chtěla jsem přispívat víceméně každý den nebo alespoň obden - a za těch pár měsíců, so Sfinga běží, jsem zjistila, že to není pro mě únosné. Ne, že by nebyla témata - zásobičku mám tak na dva roky dopředu a neustále mi přicházejí další věci, ale zjistila jsem, že to je pro mě už příliš velká povinnost, která ujídá z mého potěšení mít blog. Od teď si tedy nebudu dávat žádné svazácké sliby ohledně četnosti příspěvků. I když určitě nebudu přispívat tak často, myslím si, že zase taková dramatická změna to nebude - přece jen mám práci, která se částečně odehrává u mě doma, tak je psaní blogu vždy vítaným únikem.

Dále - k tématickému záběru blogu. Nevím, co jsem si myslela, ale asi to, že se ze dne na den stanu uznávanou módní novinářkou...Tak to se tedy nestane. Nejenže je to nemožné, ale hlavně by mě to ani nebavilo, jak jsem zjistila. Ale zjistila jsem, že jsou i jiné věci, o kterých mě baví přemýšlet a psát: design, architektura, umění, zajímavé kreativní a/nebo lidské počiny, o tom, jací jsme a jací bychom mohli být...Jestli čtete blog nějakou chvíli, tak jste si určitě všimli, že nabírá trochu jiný kurz - a jestli stále čtete, tak vám asi to asi nevadí. Doufám.

Sfinga 2.0 tedy nebude tak často aktualizovaná. Stále bude z části o módě, ale nebudu se snažit o nějaké komplexní zpravodajství. Samozřejmě budu dále psát o tom, co mě v módě zaujalo, ale obecně, pokud se budu věnovat tomuto tématu, tak se budu snažit buďto o nějaký osobní vhled nebo dostat se tomuto víceméně povrchnímu tématu trochu pod povrch. Momentálně nosím v hlavě článek o "módě pro střední věk" - ale asi to bude trochu něco jiného, než název napovídá.

Je jedna věc, kterou chci pro Sfingu už od samého začátku, ale zatím k tomu nemám podmínky, je rubrika "Co mám dnes na sobě". Není to proto, že bych se chtěla nějak vytahovat, ale proto, že i když je Sfinga anonymní, chci, aby byla "osobní". Chci ukázat, co se mi líbí, jaké trendy i anti-trendy jsem adoptovala pro svůj šatník a styl, jak řeším některá omezení své postavy a - aby nebyla nějaká mýlka - že i když se mi líbí kdekterá extravagance, nejsem žádný exot. Podmínkami rozuměj "dlouhé" zrcadlo. Snad brzy bude - P. byl už srozuměn, ani moc neprotestoval, teď jde o to, kdy zajedeme do Ikea.

Od samého začátku Sfingy jsem také chtěla, aby to bylo také místo pro praktickou inspiraci. Vím, tuto část jsem hodně zanedbávala. Rubrika Přírodě navzdory zeje prázdnotou a musím s tím brzy něco udělat. K této rubrice tedy brzy přibudou rubriky Levné věci, které fungují a Drahé věci, které se vyplatí koupit. Kandidátů mám hodně, takže pokud chcete kvalitu za málo peněz nebo se odměnit nějakou značkovou věcí, ale čekáte, že kromě značky platíte taky hodnotu, tak se sem za nějaký čas vraťte. Možná jste si všimili, že přibyla také rubrika Jak, kde budou praktické rady i inspirace pro žití i život.

Je jedna věc, kterou už nebudu - a to je prohledávat obchody s cílem vykutat nějaké nad průměr běžné masové produkce kvalitní či originální kousky oblečení či doplňků. Nejenže obchody pro tuto činnost nemají příliš pochopení, ale já jsem si z těchto výprav většinou přinesla domů pár věcí, bez kterých bych se klidně obešla, a navíc na to nemám čas. Na druhé straně vidím, že spoustu nových čtenářů mi sem přivedly články o Topshopu (zde a zde), takže podobné recenze (nové obchody, nové značky, stávající obchody, které jsou něčím zajímavé apod.) budu dále publikovat v rubrice Konzum.

Tématem, se kterým jsem v začátku počítala jen okrajově, abych přidala blogu trochu hloubky, když jeho primárním tématem byla "povrchní" móda, bylo umění a fotografie. Ale stalo se, že vyhledáváním inspirativních fotografií a obrazů se ve mě probudila stará vášeň pro fotografii (býval to můj velký koníček, který ale usnul ještě v době flexarety) a prohloubil můj velmi zběžný a útržkovitý zájem o výtvarné umění. Nebudu s tím bojovat, na Sfinze budou často k vidění fotografie (jednotlivé fotografie, tématické sety, profily fotografů) i zajímavé obrazy.

Sfinga bude také pokračovat v příspěvcích na téma architektura a design. Ostatně - od architektury krok k designu a od designu krok k módě. Budu se také snažit blogovat něco ze svých zážitků - ale od toho si zase moc neslibujte, žiju klidným životem a moc se mi toho neděje. Ale občas nějaká restaurace, film, kniha, koncert, výlet...na to také dojde.

Ona se pro vás Sfinga tolik zase nezmění. Všechno, co bude, už tady více či méně bylo. To hlavně já jsem si musela věci trochu srovnat v hlavě, opustit některé liché představy a nebojovat s tím, co se samo nabízí a kam mě to táhne.

Pokud jste se seznámili se Sfingou teprve teď, vítejte a přijměte pozvání do archívů (odkazy podle měsíců na liště vpravo dole nebo podle rubrik, také vpravo, ale nahoře). Výběr ze starších článků, které se líbily, najdete zde, k nejnovějším příspěvkům je nejjednodušší cesta přes hlavní stránku (stačí kliknout na SFINGA v záhlaví blogu, pokud tedy již nejste na hlavní stránce) a rolovat směrem dolů.

Pokud se vám Sfinga líbí, zachovejte jí přízeň. Znáte-li někoho, komu by se líbít mohla, pošlete jim odkaz. Budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu - buďto dole pod články v diskuzi nebo mi pošlete email.

Vítejte!

Sfinga

Jak být vyšší

Taky vám jako dětem neustále rodiče říkali, abyste se narovnali? Mě to říkají dodnes. Já jsem svůj ledabylý postoj vždy považovala za rebelství a jak je vidět, spolu se mnou většina národa. Ale pak, jak se říká, se otočil vítr a nám to všem zůstalo.

Já ale nemám centrimetrů na rozdávání, rebelství se mi už taky nehodí k věku a hrbit se před nikým nemusím (ani jsem v podstatě nemusela díky tomu, že zase tak stará nejsem). Už druhým rokem cvičím jógu a ta mi teprve pomohla pochopit, co to je stát, sedět nebo chodit rovně. Ale až zhruba po roce pravidelného cvičení - i když cvičitelku máme skvělou, nezbývá čas na vysvětlování souvislostí a člověk většinou prvních pár měsíců bojuje s vlastním tělem, učí se pozice a i když už pak cvičí bez větších problémů, jen poslouchá pokyny a kradmo sleduje hodiny, kdy už to skončí...to je tedy alespoň můj případ. Skutečný přínos jógy však začíná, když si - bezděčně či vědomě - odnesete něco z tělocvičny do života. Umění se protáhnout, zhluboka dýchat, když se chcete uklidnit a soustředit - a narovnat se.

Já sama patřím mezi klasické "tlačiče" - když se nehlídám a jdu, tak můj styl chůze připomíná tank kombinovaný s beranidlem (existují ještě "tahači", kteří chodí, jakoby měli z pánve provázek, za který je někdo táhne a jejich tělo jen bezmocně povlává za touto záhadnou silou). Navíc jsem zimomřivá a je-li méně než patnáct stupňů, ramena mi automaticky stoupají k uším a bortím se do sebe. Vypadá to pak, že mi v žilách koluje krev pygmejů.

Jaký postoj je tedy správný?

1. Postavte se před zrcadlo - stačí, bude-li vám zabírat horní polovinu těla. Je to důležité pro to, abyste sami viděli, jak správný postoj přidá jako zázrakem hned několik centimentrů. Neznám lepší motivaci.

2. Je nutné vyjít ze stabilního postoje nohou. Rozkročte se mírně (něco mezi stojem rozkročmým a stojem spatným...nemohu si pomoci, tato slova mi sama naskakují do hlavy), váha rovnoměrně rozložená do obou nohou.

3. Podsaďte pánev - tím se myslí její částečné posunutí dopředu, kterého docílíte mírným stažením půlek ctěného pozadí a zpevněním břišních svalů. Při testovacím kymácení do strany, dopředu i dozadu byste se měli cítit daleko stabilněji.

4. Představte si, že pánev je základní kámen z věže z kostek, kterou představuje vaše páteř. Když chcete stavět takovou věž, musíte si dát pozor, aby kostky byly slícované, aby pokaždé ta horní svojí stranou pasovala přesně na tu spodní. V ideálním případě, kdybychom se drželi tohoto principu, kostky byly absolutně stejně velké, měly absolutně rovné hrany a pomineme-li působení našich doteků při stavění věže, tak bychom takovou věž mohli stavět donekonečna. Každý náš obratel je taková kostka. Když využijeme celou dotykovou plochu spodního obratle pro podporu toho nad ním, celá páteř je samonosná a nedochází k jejímu vychylování, které by byly nuceny kompenzovat naše svaly. To znamená - žádná bolavá záda. Narovnejte tedy svoji páteř (v koordinaci s pánví) s touto představou - že stavíte věž z kostek. Snažte si zapamatovat, jaký je to pocit, protože jak představu o věži, tak ten pocit budete potřebovat při vědomém upravování těla do správného postoje, kdykoliv si na to během dne vzpomenete. Dívejte se přitom do zrcadla, jak rostete.

5. Pak už zbývá dát ramena trochu dozadu, ale jen tak, aby vám nezačala "padat věž". Důležitější je tlačit je směrem dolů od uší.

6. Většina lidí, včetně mě, zapomene, že to, co máme nad rameny, je z části také páteř. Stavění věže tedy pokračuje.

7. Nakonec hlava - ta by měla být na věži usazena samozřejmě tak, aby věž nespadla. U většiny lidí to znamená mírné stažení brady dolů a dozadu. Lidi, kterým padá hlava stylem Miloše Zemana je to právě naopak.

8. Určitě si v této fázi všimnete, že už jste o pár centimetrů vyšší. Další minimálně jeden centimetr si přidáte, když se budete snažit (bez zvedání na špičky a bez narušení věže) své tělo vytáhnout nahoru, jako na provázku z temene hlavy.

9. A teď už zbývá jen kdykoliv to jde si postoj připomínat a navozovat se do něho. Brzy se naučíte vnímat svoje tělo, zlepšovat si postoj nejen v klidném stoji, ale při chůzi a i při gaučování. Bolestem v zádech můžete zamávat na rozloučenou.

Často se říká, že mysl vládne tělu - tím, že se na něco zaměříte, dokážete přimět tělo k neuvěřitelným výkonům. Tomu absolutně věřím. Ne, že bych to měla vyzkoušené, ale doufám, že až budu opravdu někdy potřebovat, aby moje tělo fungovalo za hranicí svého komfortu, diskomfortu a svých možností, tak mi v tom můj mozek trochu píchne.

Ale ono to funguje i naopak - a to vyzkoušené mám. Narovnejte se, nadýchněte se, zůstaňte narovnaní a budete se lépe cítit a mít lepší myšlenky. A budete vyšší.

Wabi-sabi

Wabi-sabi je japonské umění vidět krásu nedokonalosti, pomíjivosti, spatřovat hloubku, krásu a význam v přírodě a v koloběhu života, kde se lidé, ostatní tvorové i věci vyvíjejí, stárnou, končí svůj život a rozkládají se.


Wabi-sabi je především o autenticitě, jednoduchosti a přirozenosti věcí a o přirozeném cyklu života. Samo o sobě je wabi-sabi konceptem a filosofií, kterou mají šanci plně pochopit snad pouze Japonci, a to jen ti velmi moudří. V praktické rovině však wabi-sabi intuitivně praktikuje celá japonská společnost. Prvky wabi-sabi najdeme v japonských zahradách, wabi-sabi je spojeno s tradičními čajovými obřady a charakter wabi-sabi mají i předměty běžné potřeby - například ty z lehce zničitelného rýžového papíru s nepravidelnou strukturou, když by mohly být z trvanlivého plastu nebo skla.



Wabi-sabi mi vstoupilo do života a už se mnou zůstane. Ti, kdo mne znáte - nelejte se, jsem daleka toho, že si obleču kimono a pod rozkvetlou třešní budu skládat haiku. Nicméně wabi-sabi je však skvělým "nástrojem" pro to, aby si člověk - a zejména ten odsouzený okolnostmi k životu v moderním velkoměstě, uchoval pozitivitu, nadhled a oprostil se od přehnaných materiálních ambicí.

Wabi-sabi se dá aplikovat na všechno, jak dokládá i toto rádio (koncept: Cheol-Ki Jo), na kterém nenajdete žádné knoflíky ani displeje. Wabi-sabi a tudíž i krása tohoto předmětu spočívá v pracnosti a nedokonalosti jeho ovládání, protože ladění stanic i ovládání hlasitosti se děje pomocí kamenů, které kupíte na jakousi váhu, tvořící horní plochu krabičky. Další objekt do mé japonské zahrady, do které chodím (zatím) ve své hlavě...

Tak, Praha už má Topshop...

...a zatím teda žádná sláva. Z toho, na co jsem měla navnadíno v mém dřívejším příspěvku, když se Topshop teprve připravoval - viz zde - tak z toho teda neměli nic. Niente. Nada. Událost roku? Ani náhodou - tuto šanci si Topshop neproměnil.

Nečekala jsem žádný superstore a bylo mi jasné, že tam nenajdu všechno, na co jsem si myslela, ale fakt jsem si doufala, že dva nebo tři kousky z mého seznamu uchvátím. Jinak žádný Todd Lynn, Marios Schwab, Paco Gil...žádný "XY pro Topshop". Jen velmi omezený sortiment kolekce Kate Moss, která už taky nikoho moc nevzrušuje. Po ztečích na Topshop při uvedení první řady Kate Moss se nadšení postupně vytratilo a většina lidí (bloggerů, neuplacených novinářů, módních profesionálů i amatérů) již v pořadí pátou kolekci Moss/Topshop odzívala, pokud jim vůbec stála za pozornost. Topshop v Palladiu Praha nabízí jen další anonymní, lacinou (míněno levně vyrobenou), ale ne zrovna levnou módu pro mladé.

Co se týče konkrétně cen, v tom celkovém rozčarování jsem se po nich moc nepídila. Akorát jsem si všimla, že se mi na to, co to bylo, zdálo zboží v Topshopu předražené (zhruba na úrovni Espritu). Hlavní je, že oblečení je vesměs pro mladý holky, co si radši nakoupí v H&M, protože je to tam levnější, kdežto já, pomalu teta, ale vybavená kreditkou a trpící platební amnézií, tam to svoje sáčko nebo boty od Paco Gila nenajde.

Topshop jako prostor na mě působil neutrálně - relativně přehledně, ale prezentace zboží nebyla ničím originální. Co se týče materiálů, zdá se, že Topshop docela "umí" bavlnu, zbytek vesměs syntetika, která se pozná pouhým okem i na omak není moc příjemná. Samotný prostor je rozdělen do několika zón - vzpomínám si na plážové oblečení, doplňky, basics (trička, tílka apod.), džíny, boty, Kate Moss, oblečení pro vyšší postavy, pánskou sekci Topman (tu jsem úplně vypustila), několik částí, které se nedaly nikam zařadit a vzadu u zkušebních kabinek měli něco, co by se dalo označit jako pletáž. Strašné slovo...

Ale právě tam jsem v té bídě našla útočiště. Měli tam hezké svetříky, hodně z nich mělo takové "zadrchané" rukávy, některé byly hladké, některé zavinovací či na rozpínání, v různých barvách. Nakonec jsem si koupila jeden černý (viz obrázek) a jednu pískovou vestu (na webu zatím není) a džíny (opět viz níže).

Když jsem ty dva kousky, ke kterým jsem našla obrázky, dala vedle sebe, tak mě úplně přepadla deprese, jak jsou tam osamocené - tak jsem je obložila několika doplňky, které bych k nim nosila, kdybych je (nebo na ně) měla. Tedy kromě té hnědé tašky, kterou mám...




Sečteno podtrženo, představovala jsem si to trochu jinak. Vlastně úplně jinak....Když se podíváte na http://www.topshop.com/ a vidíte, co všechno bychom tady mohli mít místo (nebo kromě) třiceti druhů pidi-šortek a mikro-sukní, tak mi třeba dáte za pravdu.

Každopádně jsem ráda i za tuto první vlaštovku, byť trochu chudou. Topshop se třeba trochu zorientuje, vyzásobí a bude dobře. Pokud ano, budu u toho!

Bjork

Ať již Bjork milujete nebo nesnášíte - v jejím případě se najde jen málo lhostejných - stojí za to vidět její poslední video Wanderlust (prý existuje i v 3D verzi).