Sfinga – amatérský editoriál o věcech, které činí život příjemnějším, vás vítá!

…a nejen to - Sfinga je také místo pro vizuální inspiraci, myšlenky, otázky, které přináší život i interweb.

Kdybych nechtěla, aby mi lidé tak trochu viděli do hlavy, tak není Sfinga. Budu ráda, když mi v diskusi napíšete, co si myslíte o daném tématu, případně o mě, zda se líbilo nebo nelíbilo. Ale Sfinga je můj blog, jsem to tak trochu já, proto mi nevzkazujte, abych psala o radši o věcech, na kterých opravdu záleží. Komu? Na druhé straně, máte-li námět, zajímá-li vás můj názor na konkrétní téma (vyhrazuji si právo nemít názor) nebo chcete-li poradit s něčím, co by mohlo být teoreticky v mých silách, napište mi!

Proč blog?

Bohužel nepracuji v oboru, který by mi umožnil realizovat se ve věcech, které mne zajímají.
Doma jsem – ostatně jako stovky generací ženských přede mnou - položila svoji potřebu hovořit o těchto věcech na oltář domácího klidu. Naštěstí nejsem z těch lidí, kteří musí mít partnera zn. stejné záliby. Ale platím za to daň...
Kamarádky mají každá svůj život a dávno pryč jsou doby, kdy se každé hnutí mysli musel okamžitě dozvědět celý kroužek. Tak to samozřejmě musí být. Ale trochu se mi po těch časech stýská, takže, holky, Sfinga je tu i pro vás!

Kde se to ve mě vzalo?

Před nějakou dobou jsem začala, ještě bez myšlenek na vlastní blog, číst blogy, zejména holek, které píší o módě, stylu a brala jsem to jako takový doplněk k časopisům. Zalíbila se mi dynamika a celková atmosféra v blogosféře – bloggerky si píší, co chtějí, vzájemně inspirují, čtou se navzájem, brání jedna druhou proti útočným přispěvatelům do diskuse, netrpí ponorkovou nemocí a pomluvami jako blízké kamarádky. Když chtějí, tak se třeba i setkávají osobně, ale i bez toho si užívají takové kvality a intenzity komunikace o věcech, které je společně zajímají, takové komunikace, kterou už v dnešní době člověk málokdy udrží v reálném životě. Zkrátka jsem po nějaké době zjistila, že mi už nestačí číst a občas přispět do diskuse – a semínko myšlenky vlastního blogu bylo zaseto.

Mezi mé mnohé ctnosti však patří i lenost, takže kdyby to zůstalo čistě na mě, zaseto neznamená automaticky sklizeno. Osud zasáhl v podobě mé kamarádky Anny, s níž jsem se před pár dny setkala nad čajem, nutno říci, že po docela dlouhé době. A protože se za tu dlouhou dobu v mém životě zase tolik nezměnilo, hlavní novinkou, kterou jsem si schovávala pro A. v rukávu, bylo, že si založím vlastní blog. A. doběhla do kavárny se zpožděním (v Zaře jsou slevy, předem omluveno, pro takové věci mám pochopení) a hned začala: „…tadatatatatata… mám blog! Vlastně dva!“ Najednou moje zpráva dne - chtění založit si vlastní blog - pochopitelně ztratila na glancu a údernosti. Na druhé straně jsem velmi ráda, že mám kmotřičku bloggerku ještě předtím, než jsem de facto začala – je to motivující i uklidňující pocit zároveň. Anna má tedy už blogy dva – jeden takový více do světa a druhý, obsáhlejší a osobnější zde.

Navíc už i můj táta má blog ! Blogování máme prostě v rodině…a nebo jsem dosud byla jediná na světě, kdo ho neměl? Memo - musím se zeptat babičky, jestli má blog.

Proč Sfinga?

Sfinga bude zatím anonymní - mám mírně veřejně exponovanou práci a i přesto, že se blog bude věnovat věcem relativně nekonfliktním, které s mojí prací nikterak nesouvisejí, nechci, aby se tyto dvě roviny mého života nějak protínaly.

Prosím tedy vás, svoje první čtenáře, kteří mě pravděpodobně znají osobně jako Sxxxxx, o …pssst…diskrétnost.