Nikdy neříkej nikdy

Bojte se, máte proč! Už jsou tady!

Ano, hovořím o takzvaných "harémových" kalhotách. Anglicky se jim říká harem trousers, i když si dokážu představit, že se v češtině uchytí nějaký posměšně přisprostlý název, který bude lépe odpovídat nevyhnutelné většinové reakci na tento kus oděvu.

I kdybychom se snažili, nenalezneme lepší příklad trendu, který několik let či možná desetiletí pomalu probublával ze světa avantgargardy do mainstreamu, až si ho všimla módní elita. Nejsem si zatím tak úplně jistá, zda tomu je tak dobře...posuďte sami.

Protože - harémové kalhoty mohou vypadat taky takto:




Pravda, na profesionálkách ze světa módy už tento trend nevypadá tak výhružně. I taková je moc lodiček od Louboutina a kabelky Chanel. Cokoliv v jejich blízkosti je okamžitě povýšeno na "in".




Paní s Chanel kabelkou: není nejmladší, vypadá velmi klidně a zen - nevím, jestli to je zrovna těmi kalhotami, ale určitě tomu výsledku harémky neškodí.

A opět harémky - v bílé z aktuální jarní kolekce Phillipa Lima.

A nakonec harémky v podání jedné z mých vlastních módních inspirací, Queen Michelle. Díky ní a díky paní s Chanel kabelkou existuje určitá velmi malá šance, že to s harémkami zkusím. Kdyby to nevyšlo, slyšela jsem, že jsou velmi pohodlné na válení se na gauči...

Udělej si sám - pro lidi, jako jsem já

I když v mnoha ohledech vynikám (ha!), sebekriticky přiznávám, že nejsem zrovna nezručnější. Není to ani záležitost obou rukou levých (i když jedna je levá a navíc jsem levák) - ale když se pustím do nějaké samovýroby, sváří se ve mě netrpělivost s přehnaným perfekcionismem. Což vede k tomu, že výsledek mých snah bývá uspěchaný a je mi navíc upřena ta radost, kterou by měl ze svého výrobku třeba člověk, který není postižen tak "ambiciózním" okem. Platí to o kreslení, stejně jako o přišívání knoflíků...

Proto chovám respekt ke všem lidem, kteří umějí za použití rukou vytvořit něco dokonalého či k dokonalosti se blížícího. Svým způsobem obdivuji i lidi, kteří se umějí radovat z toho, že si něco vyrobí, ať již to má úroveň jakoukoliv. Také bych ji chtěla někdy zažít - a možná mi právě svitla malá naděje!




Myslíte si, že nakreslit tuto rybu je umění? Že to je dozajista dílo nějakého talentovaného, a navíc velmi trpělivého umělce? Chyba! Podívejte se, jak jednoduše lze dosáhnout takového krásného efektu: slideshow o tom, jak Annie Sessler tiskne ryby. (Klikejte na šipku vpravo pro celý postup).

Obrazně řečeno - Alyssa Monks, Hluk

Irving Penn

Další z "mých" - Irving Penn. Nejenže dělá krásné fotky, ale hlavně - stále dělá krásné fotky. Narodil se v roce 1917 a je mu tedy 91 let. Příležitostně stále fotí pro Vogue, svůj domovský časopis.

Krásná práce!

Malou galerii jeho portrétů slavných osobností i obyčejných lidí různých etnik, plus několik zátiší najdete zde.

Víte, kdo já jsem?

Já jsem verbální génius!

Podle testu na idnes patřím mezi 2% populace v nejvyšším pásmu verbální inteligence - konečně se mi potvrdilo to, co jsem vždycky věděla, ha...

Test si můžete udělat zde.

Design Alexander Lervik

I ♥ N.Y.C.

Kamarádka M. se vrátila z Big Apple. Nadšená. Tam to prý žije! Nejvíce mě zaujala informace, že i v 37.patře hotelu, kde bydleli, byl ještě slyšet hluk z ulice. Někdo by mohl říci - tep velkoměsta. Jiný by řekl - randál...Město, které nikdy nespí nebo město, v kterém se nikdo nevyspí? Každopádně to vypadá, že tomu tak bylo vždycky.

Mě to ale nevadí! Já spím jak dřevo a hned, jak padne vízová opona, jedu. Zatím malá stylová inspirace na téma N.Y.C.

set by Marietta

Nebo je libo New York v pytlíku?

Mono - to je ono!

Barvy léčí. Barvami se vyjadřujeme. Každá barva nese nějaký emocionální náboj. Barvy ovlivňují naše vnímání a chování a - ať se vám to líbí nebo ne - je s námi pomocí nich manipulováno; většinou s tím cílem, abychom se dobrovolně rozloučili s těžce nabytými penězi a abychom se následně ptali proč vlastně...



Většina z nás vnímá barvy v kontextu ostatních barev a kombinace odstínů jen rozšiřuje výrazové možnosti, které barvy skýtají. Je normální, že procházíme určitým "barevným" vývojem. V různých obdobích života nosíme různé barvy, různými barvami se obklopujeme. Ale ne všichni se vyvíjejí stejně...New York Magazine vyzpovídal několik lidí, kteří jsou věrni jen barvě jedné.

Rebecca Turbow, módní návhářka

"Osm let jsem nosila jen tyrkysovou - do loňského září, kdy jsem přešla na šedou. Měla jsem špatný rok a potřebovala jsem změnu."

"Nosím jen oblečení, které si sama vyrobím. S botami je to těžké. I podrážky musí být šedé nebo aspoň bílé. Nesnesu, když jsou černé."

"Nevím, jestli to není nějaká choroba. Zajímalo by mě, jestli pro to existuje nějaký název."

Elisabeth Sweetheart, textilní návhářka



"Pocházím z Nového Skotska, kde je zelená barva všude kolem. Když jsem se přestěhovala do New Yorku, tak mi chyběla příroda. Začala jsem si na zeleno lakovat nehty, a pak se to nějak rozšířilo."



"Nemohu usnout, když na sobě nemám něco zeleného."

Stephin Merritt, skladatel a textař

"Mám hnědé vlasy a oči a jsem rád, když jsou věci tón v tónu."

Valeria "ValBlu" McCulloch, návrhářka bot

"Mým oborem na univerzitě byla teorie barev. Modrá barva je z historického hlediska nejzajímavější."

Jak je vidět, každý z nich má pro svoji jednobarevnost jiné důvody. Nebudu se ptát, jaké barvě byste přísahali věrnost vy, ale kdyby tomu tak mělo být, jaký by byl váš motiv?

Gipsy.cz

Včera jsem díky A. ze spřátelených blogů šla na koncert gipsy.cz.

Pokud máte rádi gipsy.cz, sledujte blogy A. (odkazy v rubrice Spřátelené blogy tady někde vpravo dole), která má narozdíl ode mne moc hezké fotky a ještě nějaké přibudou z koncertu v Bratislavě, kam se právě chystá.

Pokud gipsy.cz neznáte (nebo vám vzpomínku na jejich vystoupení na kvalifikaci pro Eurosong záblesk spodních kalhotek Terezy Kerndlové) - tak běžte, je to super!

foceno Canon G9 na plnou automatiku bez blesku a větší snahy

Praha bude mít Topshop

Kdepak Gucci - kdo z nás si tam může dovolit pravidelně chodit spravit si trochu náladu nebo se odměnit - Praha potřebuje Topshop! Amerika po něm šílí, my ho už (skoro máme). Za pár dní by se v Palladiu na Náměstí Republiky měla otevírat první pobočka Topshop/Topman v ČR.



Topshop je samozřejmě masovka. V 90.letech měl Topshop v Británii image, které by se dalo přirovnat k C&A (tedy nic moc), ale podařilo se mu obrodit se v bona fide módní instituci a vyslance britského stylu. Základem jeho novodobého úspěchu jsou zejména limitované edice, které pro Topshop navrhují mladí návrháři - například Christopher Kane, Marios Schwab, Todd Lynn - tedy osobnosti, které již prorazily na světovou módní scénu, ale zároveň ještě neztratily tvůrčí i osobní kontakt s "normálními" zákazníky. Jak do tohoto vzorce zapadá Kate Moss, která má také "své" kolekce pro Topshop, to nevím, ale budiž...je to trvalka, je stále v kurzu a to není ve vrtkavém světě módy také zcela obvyklé. Kromě své běžné produkce má Topshop také vlastní značku Unique, tj. kolekci trochu více avantgardních kousků z lepších materiálů a lépe zpracovaných, která se pravidelně představuje na londýnských týdnech módy.



Suma sumárum, otevření Topshopu je pro mě osobně v našem malém rybníce událostí roku v oblasti módy. Díky přehledným stránkám jsem si v Topshopu už vybrala - tady ty kousky dole si "zapykávám", tak se laskavě koukněte po něčem jiném :-)






Post scriptum: Do Topshopu už jsem se zašla podívat - nic moc. Z toho, co jsem chtěla, tam nemají nic. Více o mé návštěvě Topshopu zde.

Úhlový moment

Všimla jsem si, že v mém okolí je spousta lidí, kteří si potrpí na originální hodinky. I já jsem mezi ně kdysi patřila, ale teď jsem věrná svým omegám. Kdysi mezi ty originální a výstřední značky patřily především hodinky Storm, ale i ty se postupně staly mainstream a jejich techo-retro styling se začal objevovat u dalších, běžně dostupných a reklamou tlačených značek (DKNY, Guess, apod.). Už dlouho mé oko zálibně nespočinulo na hodinkách, které by nepatřily do kategorie těch strašně drahých a těch úplně nejdražších. Až teď...

Angular Momentum je švýcarská (jak jinak) firma, která vyrábí roztodivné hodinky, z nichž nejzajímavější jsou alespoň pro mne tyto - jejich číselník je vyrobený ryteckou metodou guilloche, motivem jsou japonští koi kapříci, ptáčci, květy, květy...Ale to je jen jedna řada, další mají číselníky s smaltovanými vzory nebo třeba malovanými miniaturami. Na oficiálních stránkách ani na jejich propagačním blogu žádný ceník nenajdete, tak ani vlastně nevím, kolik taková krása stojí. Žádná láce to asi nebude, ale na druhé straně - kdo to má?

Satelit

Edánek je nemocná...Říkáme mu Satelit.

Ale je statečnej....asi ví, že je avantgarde fashion. Maďar jeden!

Maison Martin Margiela

Proč schovávat kostlivce do skříně?

Momentálně procházím makábr obdobím. Bylo to ve mě vždycky - ještě mám živě v paměti, jak jsem jako malá vykopala někde v jehličí kostřičku jakéhosi malého tvora, a jaký to byl pro mě OBJEV. Při pobytech u babičky jsem zkoumala na talíři pohybová ústrojí králíků a slepic. Nevím, jak se v tomto směru porovnávám se zbytkem populace, ale kostry, kosti a kostlivce mám ráda - mám je spojené s dětskými hrami v lese, s prvním výletem do sedlecké Kostnice (který byl pro mne ohromným zážitkem a od té doby se příležitostně bavím tím, že tam beru/směruji nic netušící zahraniční návštěvy)...Z toho, kolik se v poslední době koster a lebek vyrojilo na oblečení, doplňcích a špercích, asi tak úplně jediná podobně postižená nebudu.

Memento mori

Odshora: Exhibitionist, Solange Azagury-Partridge, Artallnight (etsy), Exhibitionist, Dior, Made Her Think, Hoya Crystal, Hiroshi Kure

Marilyn Monroe - jak ji neznáme II.

Marylin už tu také jednou byla . Fotografie (i z dřívějšího příspěvku) jsou z třídenního "sezení" v režii Berta Sterna pouhých šest týdnů před smrtí M.M. - bylo to vůbec naposledy, co M.M. pózovala před objektivem.

Bert Stein, dítě doby šedesátých let (sex, drogy, rock´n´roll) a inspirace pro hlavního hrdinu Antonioniho Zvětšeniny, přijel v roce 1962 do Los Angeles v růžovém kabrioletu s kufrem naládovaným šampaňským pro Marylin s úmyslem ji opít, svléknout, vyspat se s ní a příležitostně udělat pár fotek. První dvě věci šly relativně hladce, na tu další nakonec nedošlo...

Bert vzpomíná: "M. tam ležela v posteli, v které jsem ji fotografoval, opilá, vyčerpaná a chtěla to. Proč jsem to neudělal? Sám jsem si tu otázku kolikrát položil - a také jsem si na ni různě odpověděl: kvůli mojí ženě...z prozíravosti...byla v tom zbabělost...nebo osud...pravděpodobně Dexedrin. Nejpravděpodobnější je to, že mi na ní už moc záleželo. Po M. jsem toužil tak, že to hraničilo se zbožštěním. Milovat se s ní by bylo až příliš...a zároveň nikdy ne tolik, kolik by si zasloužila."

V každém případě ta poslední věc se vydařila vrchovatě. Kompletní materiál představuje zhruba dva a půl tisíce snímků. M. v klasických pózách sexbomby, ale s nádechem zoufalství, se všemi nedokonalostmi včetně čerstvé jizvy po operaci žlučníku...na některých fotografiích se jí daří držet "fasádu", na jiných je to už nad její síly. M.M. krásná, ale trochu jinak, než člověk očekává.

Já jsem samozřejmě znala příběh i filmy M.M., ale série The Last Sitting, alespoň v mých očích, dodala nový rozměr té pohádce se smutným koncem, která se stala ještě před mým narozením.